Do začátku školního roku zbývalo ještě víc jak měsíc, ale dny se Keity zdály krátké. Byla neustále v jednom kole, nenašla si na sebe denně víc jak pár minut. Natolik se věnovala intenzivnímu výcviku, že ani nezpozorovala, že se škola hrozivě blíží.

Pomalu se učila životu v Sekci, byla zařazena mezi nováčky, mezi dospělé lidi a pomalu se jim vyrovnávala silou i psychikou. Naučila se řeči a chování dospělých a sama na sobě ani neviděla moc rozdílů mezi sebou a nimi.

Před koncem prázdnin prošla hravě několika testy aby měl Šéf jistotu, že je schopná přijít mezi své vrstevníky.

Ředitel zahájil první den svým každoročním proslovem, pak představil všechny nové žáky a s nimi si pak šla Keity prohlédnout svou třídu. Byla to veliká místnost.

Jejich třídní profesor všechny vyzval, aby se usadili na volná místa a tak se kolem sebe dívka rozhlédla a zamířila k dívce, která byla očividně zaražená novým prostředím.

“Ahoj, je tu místo?” zeptala se.

Rozpačitě se usmála, “Jo, jasně.”

“Jmenuju se Keity Samuellová, a ty?”

“Já jsem Samantha Neshová.”

“Jo, snad si budeme rozumět.”

“Doufám...”

Procházeli chodbou kolem profesorské sborovny, když se celou chodbou ozval hlas jedné nové spolužačky.

“Keity, to seš fakt ty?”

Otočily se. Dívka, která na ní zavolala jí očividně dobře znala.

“Já jsem Alice, ze školky, nepamatuješ?”

Keity se rozesmála, “Jestliže jsme spolu chodili před sedmi lety do školky, tak po mě nemůžeš chtít, abych si tě pamatovala. já nemám tak sloní paměť, jako ty...”

“To já taky... a jak se vede?”

“Furt stejný a co u vás, co tví koně?”

“To víš, spousty radostí a starostí. Po smrti maminky to mám na starost hlavně já. Otec prohlásil, že buďto tomu budu šéfovat, nebo to prodá, že prej na to nemá nervy.”

“Ale to je dobrý, ne?”

“Zabírá to trochu víc času, než mám...”

“To chápu a kdy... kdy ti umřela máma? Jestli teda můžu...”

“Byly mi čtyři roky, moc si na to nepamatuju.”

Zamyslela se. Co kdyby tehdy neslyšela Nikitu, jak říká Waltrovi, že je ten hřebčín po její pravé matce? Jak mohla Sekce dopustit, že si na ní někdo vzpomene? Není to trochu nedomyšlené? To jí na Sekci zrovna moc nesedí. Ta Alice jí možná pomůže si vzpomenout na její život... možná ano.

“A co tvůj táta?”

“Nesl to těžce, ale byl tou dobou už rok ženatý s Nikitou, takže...”

“Jaká je?”

“Fajn, rozumíme si, ale maminku asi nahradit nemůže.”

“To je jasný, hele promiň, volaj mě naši, tak čau.”

Keity se usmála a místo pozdravu jen mávla rukou. Tak co, byla přesvědčivá?

“Jo, někde tu asi pobíhaj, a ty?”

“Moji tu nejsou, maj trochu moc práce, teď, když budou platit tolik peněz školný...”

“A máš aspoň sourozence?”

“Bohužel ne. Často se nudim.”

“No, tak to budeš chodit k nám, u nás ve stáji nikdy není nuda,” zasmála se Keity.

“Fajn, to budu ráda, a můžu si někdy zajezdit na koni?”

“Jasně, všem tim pomůžeš.”

Na chvilku se obě odmlčely a zrovna v tu dobu k nim přišel Michael.

“Ahoj děvčata,” pozdravil vesele.

“Čau, tati.”

“Jo, tohle je Samantha, moje nová spolužačka, Samantho, můj táta.”

“Ahoj, moc mě těší.”

Dívka ho dloubla loktem, “notak tatínku, copak nevíš, že na gymplu už se studentům vyká, co?”

“Tak teda rukulíbám slečinko,” opravil se a Samantha se rozesmála, “stejně si na to ani od těch profesorů asi nezvyknu. Dobrý den pane otče Keity.”

Keity se tiše usmívala, ale jen navenek. Přemýšlela o tom, proč je Michael takový. Věděla, že nebýt Sekce, toto by nebyla jen taková póza, takový on ve skrytu duše je.

“Mluví s tvym třídnim. Je celkem fajn, že ano?”

“Vypadá sympaticky, ale co je navenek, nemusí být uvnitř...” řekla, jen s malým náznakem sarkasmu, tak aby to nikdo z okolostojících kromě Michaela nepochopil.

“Jsi přespříliš ostražitá, kamarádko.”

“Já vim.” pověděla, ale v duchu si k tomu dodala: “učili mě k tomu, ne?”

“Vlastně jsem ti přišel říct, že se už máme k odchodu, doma je ještě moc práce.”

“Kdy mám dorazit?”

Usmála se, “v půl druhé.”

“Tak v půl, dobře, ale to je hranice, i ty máš ještě co dělat.”

“Ano otče, měj se.”

“Ty taky, čau,” usmál se a pak se podíval na Samanthu, “nashledanou, Sam, rád jsem vás poznal.”

“Já vás taky, pane otče.”

Keity zakroutila hlavou, “to je komediant...”

“Náhodou je dobrej,”

“Jak kdy,” řekla Keity popravdě, když Michaela viděla, jak vzal Nikitu kolem ramen, políbil ji a pomalu spolu bok po boku odcházeli po schodech.

“Chudák Nikita,” dodala si v duchu a snažila se na celou právě odehranou scénu raději zapomenout.

“Nepůjdem se podívat ven?”

“Jo, je tam spousty jídla.” Neodpustila si Keity a obě odešly směrem, kterým šli před pár vteřinami Michael s Nikitou.

Vyšli před budovu školy na její zahradu a snažily se navázat hovor s několika spolužáky, ale těm zrovna moc do řeči nebylo, tak se, i s Alicí usadily na školní zídku a povídali si o všem možném.

Keity dorazila domů těsně před půl druhou. Bylo jí líto, že musí opustit přátele, protože už teď k nim cítila podstatně větší vztah, než k Sekci a jejímu “domovu”.

V bytě nikdo nebyl a tak si sedla do křesla a přemýšlela o všem novém, co zažila, o dnešku, o kamarádech, o Samantě a Alici...

V centru čekal Michael.

“Vše v pořádku.”

Měla na jazyku pikantní poznámku, ale spolkla ji. “V naprostém, co se děje?”

“Hlas se u Madeline v kanceláři.”

“Něco jsem provedla?”

“Běž!”

Zas se jí něco dralo na jazyk, jenže musela se ovládat, musela... zatla zuby a odkráčela ke kanceláři Madeline.

“Posaď se,” vyzvala ji žena, jakmile se před ní otevřely dveře.

“Poslouchám...”

“Co první den školy?”

“Ušel,” odpověděla.

“Nejsi moc veliký řečník.”

“Nemám k tomu důvod.”

“A nic podivného se nestalo?”

“Ne.”

“Opravdu?”

“Co chcete, abych vám řekla, mluvím pravdu!”

“Co je s ní? Moje vina to neni, to jste si neohlídali vy.”

“O ničem, co ti řekla jsi nepřemýšlela?”

“Ne, myslím, ne do hloubky.”

“A to, že mluvila o tvém hřebčínu je v pořádku?”

“V naprostém.”

“Jak je to možné?”

“Co ze mě proboha chcete dostat, Madeline? To, že vím, že je hřebčín opravdu už dávno můj? Ano, dobře vím to, slyšela jsem Nikitu s Waltrem a Bircoffem, stačí?”

“Děkuji ti za tvou výmluvnou odpověď Keity, můžeš odejít.”

Zamyslela se. Sakra proč by je občas všechny nejraději poslala do háje? Vstala pomalu ze židle.

“Nemáte za co...” dodala na odchodu a opustila místnost.

Došla zpět do centra, tam se posadila na volnou židli u počítačů a unaveně si opřela hlavu o ruce. Jak o tom všem Madeline ví? Michael ani Nikita je nemohli slyšet, když mluvily o hřebčínu, a tak byly přípustné dvě možnosti... odposlouchávací zařízení a kamera.

Povzdychla si. Měla toho vážně dost.

K vedlejšímu počítači si přisedla Nikita a ona se na ní otočila.

“Můžu odejít domů?”

“Nemáš důvod tady zůstávat, ne?”

“Hm, asi ne, ale já už dneska ničemu nerozumim...”

“To přejde, uvidíš. Teď máš výcvik, ne? Tak tam přídeš určitě na jiný myšlenky,” usmála se.

“To určitě, spíš mi i ty myšlenky co mi ještě zbyly někdo ukradne a já už budu vážně jen stroj.”

“Tak toho se nebojím.”

“Poslyš, Sekce mě sleduje i ve škole?”

“Pravděpodobně.”

“Proč?”

“Chce vědět o každém tvém kroku, o tvém chování.”

“Hlídá mě teda všude?”

“Téměř...”

Takže i doma...

“Tak dík.”

“Za málo,” žena se usmála a Keity se zvedla a opustila Sekci. Malou kamerku našla v rohu každého pokoje. Nepřekvapilo jí to, jen si dávala za vinu, že na to nepřišla dřív. Ano, musí si dávat pozor.

Nedalo jí to, přišla blíž a jasným hlasem řekla: “že zdravim Šéfa,” pak odběhla za oddalující se třídou.

Odpoledne šla Keity rovnou do Sekce a rovnou do kanceláře k Madeline.

“Tak co škola?” zeptala se mile žena a usmála se.

“Měla by sis dávat pozor na to, co říkáš.”

“Omlouvám se!”

“Jsi podrážděná...”

“Jo, to jo a kdo by v mý situaci nebyl, co. To už nemám ani právo nic cítit?”

“A zasahují snad?”

“Dej si na to pozor.”

“Ano.”

“Takže co se dělo ve škole?”

“Proč se ptáte?”

“Chci to vědět.”

“Proč vám musím vyprávět něco, o čem máte dokonalý přehled?”

“Jsi všímavá.”

“Mám pocit, že začínáš Sekci chápat.”

“Už to tak bohužel bude...”

“Myslíš, že můžeš začít s bojem?”

“Jako se zabíjením?”

“Tak nějak.”

“Bude mě učit Michael?”

“Ne.”

“Proč?”

“To není vhodná otázka.”

“Tak kdo teda?”

“Stejně jako je Michael.”

“Ano.”

“Jsou stejně dobří, ne? Proč měnit trenéra, když k tomu není důvod?”

“V Sekci je ke všemu důvod.”

“Tak jakej?”

“To se dozvíš.”

“Proč mi to neřeknete? Vadí mi ty vaše ustavičné tajnosti a otázky bez odpovědí.”

“Juggen je muž, který má více psychických zkušeností, než Michael.”

“Copak vám nestačí, co o mě víte? To se mi musíte neustále šťourat v mozku?”

“Když to bereš takhle...”

“Chcete abych vám teda odpověděla?”

“Ano.”

“A když odpovím, že s nikým kromě Michaela cvičit nechci?”

“Nemáš na výběr.”

“Tak proč se mě ptáte?”

“Chci znát tvůj názor.”

“K čemu vám bude?”

“Odpověz a už zanech otázek.”

“Fajn,” nadechla se, “má odpověď zní, že Michaelovi věřím a zvykla jsem si na jeho režim a způsob výcviku a za druhé, chcete mi přidělit Juggena jen proto, že si s mojí myslí neporadíte sami a proto, že mi nevěříte.”

“A měli bychom?”

“Myslíte si, že by Sekci jedenáctiletá holka mohla uškodit?”

“Dobře, už jsem radši zticha,” podotkla a opřela se.

“To nemusíš. Čím víc mi toho z duše řekneš, tím víc o tobě budu vědět a tím míň cizích prostředků budu potřebovat při tvém prověřování.”

“Prověřování?”

“Ano, každý agent prochází určitým testem celý život.”

“No, tak už radši budeme pokračovat, ne?”

“Chceš začít s bojem?”

“Ano, ale s Michaelem.”

“Dobrá, tak prozatím.”

Dívka mlčela.

“Co na to říkáš?”

“Nic. Vždyť mlčím. Zase totiž chcete vědět něco naprosto nedůležitého a nepotřebného.”

“Mám čas si před tréninkem zajít popovídat s Waltrem?”

“Ano, máš půl hodiny.”

“Děkuju.”

Keity odstrčila židli a těsně u dveří jí Madeline zastavila.

“Líbí se mi tvé chování.”

Když byla v centru, zastavila se a podívala se nahoru na Šéfa. Byla u něj Madeline a mluvili spolu. Vytušila, že ona je právě teď hlavním tématem hovoru a bylo jí líto, že nedokáže odezírat ze rtů.

“Ahoj děvče,” pozdravil obvyklými slovy.

“Čau Waltře,” odpověděla a podívala se na věci, které právě dával dohromady.

“Něco se určitě děje, když jsi tady, že?”

“To se ti všichni chodí jen vybrečet na rameno?”

“Víš...ničemu tady nerozumim, mám bojovat a nevím proč, mám lhát a přetvařovat se, zabíjet. Nemám ani tušení, co a proč po mně Madeline se Šéfem chtějí, nic si nepamatuju, je mi z toho všeho nanic. Mám pocit, že tolik najednou toho prostě neunesu.” Vychrlila ze sebe, jako by se zbavovala obtížného břemena a posadila se vedle muže.

“Chápu, jak se cítíš. netrap se tím, to přejde. Každý nový agent si musí projít krizovým obdobím, to i Nikita, Michael...”

“Je mi jedenáct!”

“Bože, proč?”

“Ale notak, třeba se ti v Sekci časem začne líbit.”

“A to jde?”

“Za nějaký čas se třeba zamiluješ...”

“Mimo Sekci asi těžko.”

“Tak třeba v Sekci.”

“Nechci se tě dotknout, Waltře, ale můžeš mi říct, kdo v těhle dvaceti patrech asi tak nejvíc připadá v úvahu?”

“Teď kromě mě asi nikdo,” podotkl lišácky, “ale to se může změnit.”

“Ještě to tak. A i kdyby, tak bych se do něj nezamilovala. Nedokázala bych o něj mít každodenně strach.”

“Lásce se, děvče, poroučet nedá.”

“Mluvíš sice jako kniha, ale já bych s takovým člověkem prostě nechodila.”

“Kdyby tě miloval a pak zemřel, nevyčítala by sis, žes poslední den, hodinu a vteřinu jeho života nebyla s ním? To mi nepovídej!”

Podívala se na něj. Ano, říkal pravdu.

“Ty asi víš o čem mluvíš, co?”

“To si piš.”

“To máš vždycky slova útěchy?”

“Pro takovou hezkou slečnu vždycky...”

“Prosimtě, tohle si vyprávěj Nikitě...”

“Taky že ano.”

“Běž a netrap se, ty to všechno zvládneš.”

“Je to těžký.”

“To nepopírám, ale ty seš silná osoba, ne?”

“A co bude potom?”

“Kdy?”

“Až budu tak stará, že už nebudu Sekci k ničemu užitečná?”

“To je ještě za moc dlouho.”

“Ne, starostí máš víc než dost.”

“Tak já půjdu. Moc dík, Waltře.”

“Nemáš za co, děvče.”

Muž se sklonil za svou prací a Keity si to namířila domů.

Autorka článku: Markéta Zelená
Další články od této autorky
Článek zaujal už lidí